Práce na sobě je jako plavat v septiku

Chtěla jsem tenhle blog pojmenovat "destilace, filtrace, sanitace" jako paralelu k procesům, který zažívám v tzv. tomhle věku a téhle životní fázi. 

V minulosti jsem psala pro publikum, pro kamarádky, pro sebe, otevřeně, krypticky, poeticky, sebereflexivně, katarzně. Dospělej život je svým způsobem nuda, s čímž se nejhůř srovnávám já sama a moje ADHD, ale když to vezmu upřímně, asi si nevedu nejhůř. A asi taky nemám úplně pravdu. Čelím mnoha a mnoha začátkům, z nichž některý definujou velkou část a některý celej život. A o tom se píše sakra blbě, což odpovídá tomu, jak se to žije -- pragmaticky, rozumně, promyšleně. 

Proč tu jsem? Začínám kurz, kterej si tu chci reflektovat. Zatím jsem skeptická, možná až příliš, vzhledem k tomu, kolik mě to stálo -- ne vůči kurzu, ale vůči spoluúčastníkům. Do poznámkovýho blogu, kam si píšu poznámky, kdykoliv se nachytám u zkratek a odsudků, bych si měla připsat, že nevěřím tý tlupě žen, co tam je. Už od začátku jsem nastavená ostnatě. Což má svoje příčiny. 

Proč tu jsem? Zadala jsem se, a ztratila jsem nějakej kontakt sama se sebou. Málokdy reflektuju jen sebe sama, mnohem víc komunikaci, nás, společnej život, jeho funkční a třecí části. Něco hledám. Psát poeticky o tom, jak jsem ve dvaceti ztracená, zoufalá, zamilovaná, nedočkavá, objevující, bylo snadný. Psát o tom, kdo jsem ve čtyřiceti, je tisíckrát těžší. Ostatně i jenom psát je těžší. Proud vědomí, moje oblíbená technika, neodpovídá tomu, kdo jsem nebo kdo chci být. Vědomá, ne nesená proudem. 

Poslední kapkou byl jistej příběh poslední doby. Potřebuju soukromí. Potřebuju se vymezit. Potřebuju nebýt pod drobnohledem. Kdysi na jednom game jamu jsme dělali hru podle mýho nápadu: Jak se v přítomnosti stavíme k minulosti, definuje naši budoucnost. Zažívám to trochu pokrouceně: Situace v přítomnosti hází světlo na minulost, a na vztah, kterej jsem brala jako dospělej a vzájemnej, a ukázal se pokroucenej taky. Není mi z toho dobře. Jde to hluboko, protože jsem toho zjevně hodně přehlížela. Nechápejme mě špatně: Patologie jsou vzájemný. Pokud ke mně má někdo obdivně-soupeřivě-odmítavej vztah, dovolila jsem to. Bojuju s reakcí: Říct jí to (nepochopí). Odseknout se, zablokovat (proč). Projít si tím. Vztekem za odmítnutí, když jsem se zadala (hele, my se bavíme jen o negativních věcech?). Vztekem za nevyváženost a to, že ve věčným vyptávání, který mi lichotilo, se zpětně přijdu jako vzorek pod mikroskopem. Jako úzkostnej člověk, co se celoživotně učí brát věci tak jak jsou, považuju tohle věčný, detailní řešení za formu sebe (a ostatních-) trýznění. 

Dneska mi je velice nedobře. Divnej spánek, divnej pocit, fyzicky i psychicky. Chtěla bych po sobě nic nechtít, ale potřebuju pohnout aspoň pár úkoly. Ještě že tu se mnou sedí chlupatý Smeták a můžeme se spolu koukat na podzim.