Po pouhých 11 dnech dovolené mám chuť a sílu psát

 ... což mi vydrží přesně tak dlouho, než si kopnu do stolu a zvrhnu víno na novej notebook*. Ehm. Ano, spousta věcí je tady v Řecku na ostrově, deset minut od moře, v bujný zeleni a zpěvu ptactva, jednodušší. (Psaní tolik ne, posekala jsem si prst dronem.)

Taky není jednoduchý vymyslet si budoucnost. To be fair, to asi nemá bejt jednoduchý. V čem se plácám: Tak dlouho jsem neměla možnost (reálnou) o ní přemejšlet. A teď když mám, stejně nevím. Hlavní téma je samozřejmě: Chceme dítě? Muž se pod mým systematickým anoanoano dostal k tomu, že jo, takže do udělám já jinýho, než začnu couvat. Ale: Volby v Americe. Válka. Jsme starý. Co zvládne moje tělo? (Sežrat půlku Řecka, možná. Spát deset hodin denně.)

Houpu se v křišťálový vodě. Když jsem tuhle pláž viděla poprvý, rozbrečela jsem se štěstím (asi tak poprvý v životě). Cca rok jsem na antidepresivech, nejdřív Prozac, teď Wellbutrin. Párkrát jsem si ho tady zapomněla vzít, tak jsem si řekla, že to zkusím bez. Den cca 5. Stálou psychiatričku tak mám/nemám, nu což, kdyžtak se k němu vrátím. Zatím pozoruju prožitek: Mám příběhový, zamotaný sny. Po orgazmu jsem se rozbrečela. Muž se ptal jestli použít kondom... jo! Vzdávám se možnosti počít v Řecku a mít dítě Raka, což jsou jedny z mejch divnějších motivací. 

Luxus, říkám si, zatímco se houpu na vlnách, zatímco píšu tady ve větříku, zatímco pojídám jogurt s medem, a především, zatímco v posteli spí muž. Přijmout, že mě může mít někdo rád, je naprosto nejtěžší věc, co jsem kdy udělala. Jakkoliv mě jeho hyperzodpovědnost vytáčí, je v ní i spoleh -- věřím, že mě neopustí, i když mi jebne (třeba v těhotenství). A zatímco se houpu na vlnách, přemýšlím zase jednou o svejch diagnózách: Furt se šacuju na lehčí ADHD a naučenej autismus/nedostatek sociální inteligence, ale kdo ví. Někdy se mi chce brečet, když vidím, jak to může bejt jinak: Stejně jako povrchně chápu a nikdy nepochopím kvantovou mechaniku, to je i se vztahy mezi lidmi. Vzdálenost mezi tím, co vidím a dokážu pojmenovat, a tím, jaký mají lidi motivace a jak nejsou úzkostný a jak se za sebe umí postavit... to všechno je pro mě jak cizí jazyk (ich verstehe nur Bahnhof). 

Ale kdo ví, kurz mi třeba pomůže. První část je o tom, naučit se vést open-ended rozhovor. Bejt v něm autentická. Pomoct nepomáháním, ale ptaním se. Druhá, sebezkušenostní část je ta, na kterou se těším víc. Tam půjde o emoce, a těch mám. Hodně vzteku. Zajímalo by mě, proč lámání chleba má v angličtině tak hezkej kontext (sdílet s někým svoje) a v češtině tak finální (rozdělit cesty). Ono trhání pečiva se kolem mě děje -- mně děje -- ve vztazích, co se přežily, a já si neumím poradit s jaderným spadem, kterej vnímám jenom já. Často jde o nějakou vyhrocenost, kde s něčím nesouhlasím, což je petty, zejména pokud si to člověk začne sepisovat. Chm. 

* dokud jsem nesmazala tuto hvězdičku, je to stále pouze hypotetická možnost.