Víceméně štěstí

Nějak se mi smazal rozepsanej post, a co v něm bylo, se už nedozvíme. Věci, co mě těší poslední dobou, s mojím menším či větším podílem: 

- Rodina, rodiny. To, že muž má rodinu jako hodnotu hodně vysoko, znamená, že nebrblá, když chci jet k našim, i když tím strávíme půlku neděle. 

- Se sestřenkou zkoumáme rodinnej rodokmen, je to radost. Máma dneska vytáhla fotky a dokumenty, už se celkem orientuju. Často přemejšlím o těhle lidech, který jsem nemohla poznat, ale jejichž geny v sobě mám. O jejich životu za války. Prababička dělala ve dvacátých letech překladatelku pro Red Cross u Příbrami, anglicky se naučila v Americe jako snad ještě náctiletá - víc nevíme. Praděda plul po světě jako strojník, sedm let se o něm nevědělo. 

- Koučování. Co dělat, než stavět svůj vlastní svět na svejch vlastních základech? Přestože nevím naprosto, ale naprosto nic o budoucnosti, všímám si, že zatím nemám úzkosti, který mám ze svý práce. 

- Lidi okolo. Večírek dušičkovej a tak. Lidí kolem je hodně a kapacitu mám malou. Snažím se udržet to, na čem záleží, ale to se často udržuje samo. Snažím se neudržovat to, co odpadává.

Nevím. Bejt ok s nevěděním je nelehký. Ale nějak lehčí. Snažím se nebejt protivná doma, a daří se mi to. Snažím se moc nepomlouvat sestru, to se mi daří míň. Nerozumím jí. A hromadě dalších lidí. Jestli se blíží ještě větší nejistota... buďme si jistý.